Nočních nebes hlubinami
rudý tak a obrovitý
chvost se mihl, posel hrůzy.
Zastaví se poutník v chůzi,
zachmuří se hvězdné třpyty,
zamlkne se ptáče v pění,
zalekne se lesů sykot,
zahluchne i řeky hukot,
paláci i chalupami
zamate se hodin tikot,
zadrhne se příze snění,
zarazí se srdce tlukot,
zakolísá žití vření,
předtuchou a v zaúpění
nebem zář a duší chvění
proběhne – blesk mrákavami.
Bůh buď s námi!
Válka! Válka! Po vší zemi
zvěstují ji depešemi,
kraji všemi úžas němý
ohromnými perutěmi
udeří a dál zas letí.
Žencům kosy z rukou bere,
z vozů vypřahá si koně,
vyrve nástroj z rukou chasy,
volá muže, chleba bere,
všecko porve, v divém shoně.
Na tatíčka ručky dětí
věsí se, rve žena vlasy.
K pluku chmurně muž se hlásí.
Města duní polnicemi,
bubnů třeskem, vozů změtí,
náklady a lafetami,
Bůh buď s námi!
Dlouhé vlaky, smutné vlaky,
ověnčené, opentlené,
posupné a přeplněné
kolem hřmějí. Tváře bledé
kmitnou okny, smutné oči,
čapky rudé, čapky šedé
na pozdrav se z oken točí.
Výkřik krátký, nedořknutý,
pozdrav jako zakřiknutý,
vybuchlý a zmlklý náhle –
a zas dál se vinou táhlé
před němými lidu zraky
dlouhé vlaky, provázené
nadějemi, obavami –
vlaky smrti zasvěcené,
pohlcené dálavami –
Bůh buď s námi!