Ten starý Evžen za šport měl
jen svoji tabatěrku –
a v službu přived – žebrák skor,
si sotva víc než herku.
Jen knih měl moc, však znal, co v nich,
ten kapucínek malý
a věděl vždy, co šustlo kol,
co chytá a co pálí.
Zvlášť o Turky se zajímal,
však tehdejších dle mravů
dal každému, co jeho jest:
tož Turkům natlouk hlavu.
A za to píseň hrdinná
mu vděkem lidu platí,
a Bělehrad se v písni té
měl věky ozývati. –
Však nový Eugen nastoupil.
Ten nóblejší měl passe:
za miliony budoval
své burky v hrdé kráse.
(Však církev to již unese:
ví, co je hájit víru:
on Deutschmeistrů přec nosil kříž
tak švarně, zvláště v míru!)
A jinak pojal úkol svůj
na čele čackých pluků:
přes tvrdé Srbů kotrby
on Turku podal ruku –
as proto, že po křesťansku
i v lásce chtěl být sladší,
ten rek, jenž v burcích prastarých
měl kastelánky mladší. –
(To pravím k vůli rýmu jen,
bylť – jak ten Evžen – panic!)
Však s Bělehradem šlo to tíž –
a vyšlo v konec na nic.