Kdys modrým kvítkem pokryl zem,
na blankyt smál se blankytem.
Pak vytržen na ladách schnul,
a máčen zas, by odprahnul,
po dřevěných i železných
mučidlech přešel potom tich,
až v nový tvar ten modrý len
byl spředen, utkán, vybílen.
Šátečku bílý, duše má,
za ňadry tiše složená,
teď zase rozkvěť, rozviň se,
na bolestnou Tvář přiviň se,
a vtiskni si ji ve tkáň svou!
Ta bude věčnou slávou tvou.