Vyzvánějte, zvony, na červené věži, rozhlaholte ještě naposled svůj hlas, vyplačte, co chvěje věrnou vaší spěží, vyslovte, co bolí utlačeno v nás!
Naposled vás rukou třesoucí se houpá zvoník s hochy, kterým úžas z očí zírá; ku němému nebi vzlykot váš ať stoupá, mluvte, máte volnost toho, který zmírá!
A zvony mluví vášnivě, jak v žalobě, jak v modlitbě, jak v svatém odhodlání. Zvon Velký, jenž tu visel již
za slavných za pradědů, jenž na prsou svých nese kříž a slávu zná i bědu, se rozkýval a v širou dál
teď duní věžní bání: „Já byl jsem hlas, jenž volal vás ve jménu Vykoupení! To vykoupení ucítit,
jak přešlo v krev i kosti, je v sobě ctít a hotov být vše dáti vždycky za ně, toť první příkaz Páně,
toť povinnost nad povinnosti a větší nad ní není! Však býti zvoncem vězení má minulost se stydí.
Za velkou cenu koupeni, nebuďte raby lidí!“ Vtom Poplašný se rozhoupal a výkřiky své metá v dál:
„Ó, zmatek, zmatek, zmatek! slyš betlemských pláč matek! Těch požárů a dýmů! Vchod k peklu horoucímu!
Krvavá světa lázeň. Čin rekovný či bázeň? Den horečnatých vizí. Krev prolít svou neb cizí?
Hluk padajících domů. Zničení! Proč a komu? Třesk pout a šibenice! Kdo zradil dřív a více?
Ó, boj a zmatek tuhý! Ať není horší druhý!“ „Vykoupení, příkaz Páně.“ „V ohni, krvi nebes báně!“
Klekáníček, zvonek malý, také v sboru nezahálí, jeho Zdrávas smutně na nás volá dnes do šíré dáli:
„K uctívání Nebes Paní o Života vtělení pěl jsem zvěsti – a teď nésti mám kdes smrti běsnění?
Písní sladkou s Boží matkou hlas můj dob těch vzpomínal, dědů sbory pod prapory na Turka když volal král.
A teď, děti, kam to letí vaše šiky ve zbrani? Kam jen jdeme, co tam chceme, již i s Turky svázáni?“
„Vykoupení – větší není povinností člověka.“ „Zmatek, zmatek, nářek matek!“ „Setmívání po klekání
a pout ještě daleká.“ A do směsi těch hlasů všech teď umíráček žalně vzdech: „Vašich očí, které zrudly,
Vašich duší, které zchudly, moře slz jsem vyplakal. Vašim dětem, kterým v dáli bez jména hrob přichystali,
z domova jsem s Bohem dal – ale kdyby, bídně zmožen, národ měl být ve hrob složen, to bych, děti, nepřečkal!“
„Vykoupení – větší není povinností člověka.“ „Blízká smrt – pout daleká.“ „Zmatek, zmatek, spásy není.“
A jedna vřava bezmezná teď z hlasů všech se mísí – to bijí srdce železná a slyší lidská čísi,
jak z hlasů těch ti mrtví tam, co pod zvonicí leží, svým odkazem tak mluví k nám, svých zvonů věrnou spěží.
„Ó, živí, slyšte, zajisté soud zdrcující o vás: Již všecko, i nás dali jste, teď zbývá vám jen provaz:
Zda chopí se ho Mesiáš, by vyčistil vám stánek váš, neb Jidáš, chmurných lící, nad sebou zoufající?“ –
Tak mluví zvony, zvony jen. A slyší němí s údivem ti, co se dole tísní... „Mlčíš!“ – a rána kladivem –
poslední křik, poslední sten. – „Ty malý zbudeš samoten, nás pomsti jinou písní!“ Tu hoši vráz se rozprchnou,
a zvoník sejde v chýši svou a ve světničce bědné nad kronikou si sedne. Však slyš, tu s věže ještě křik
úsečně zvonek sanktusník: „Ať vás nic nepoleká! Jen před Bohem se kleká! Přeletí krvavá horda!
Amen a Sursum corda!“
Cookies on Poetry Cove