Tma v nekonečno širé zeje
a kolem samé nic –
je hříšná duše bez naděje,
a z jejich šachovnic
figurka po figurce mizí.
Mé které byly? Které cizí? –
Které jsou bílé jako touhy
a které výčitkami černé?
Co na tom dnes? jen cvakot pouhý –
a sklouznou v hloubky nedoberné.
Dnes duch již po nich nezasteskne.
Jen chladně, slepě dál se leskne
ta plocha černých, bílých polí –
Však věřte, drahá, přec jen bolí,
když výsměšně v sluch zahlaholí:
„Šach královně!“ – To vzal tu mou?
s ilusí bílou korunou?