„Vás, chlapi, ještě tolik zbylo?
Tys nechal zdravý sobě hnát?
Co s ním chceš dělat? Kazit dílo,
jež zánik váš měl budovat?
Proč netlí kdes tvá lebka klatá?
Mají se z ní zas miasmata
dál ještě trousit v tuto zem,
ohněm a mečem vyčištěnou,
železnou metlou vymetenou,
získanou panským národem?
Vás ještě tolik, hmyze černý?
Tož, vy abyste zůstali,
má našich hochů přenádherný
květ zapadat tam do dáli?
Ó, otroci, zda nejste k tomu
jim mrchou svou stlát cestu vítěznou
a zůstat tam, by oni vrátili se domů
a stanuli zde patou železnou –
a holky vaše mohou být pak rády,
že smějí počat z nich rod lépe zvedený. –
Ó zdecimujem, zdecimujem řady!
Tu také červ pod lípou zrozený!
Tu také havěť z toho spáleného hnízda!
Přivažte jej! A jeho hruď
vám terčem buď,
ať věrná kulka hvízdá!“
Jich cvaklo šest – a pět se ve kmen vrylo.
Jich cvaklo šest, jen jedno u srdce se skrylo,
jen jedno zrno olova. To jedno postačilo.