A poutník vstává osvěžen,
k radostné práci zve ho den
a čarovných pár očí.
A nežli rok se stočí,
dům bílý s rudou střechou
a s lipkou milodechou
tu zase stál a smál se v dál
a kol vše mládím kvetlo.
A v bílé jizbě Kristus Pán
se stěny zří, a z Jeho ran
tak podivné jde světlo.
A oknem lipka voní,
a zdravím všecko dýchá,
a v koutku jizby zticha
tam nad necičky bílé
se tváře milé, milé,
s tolikou láskou kloní.
Prý dar to víly – sudičky,
dědictví lípy – babičky:
Z pařízků kmene od kořání
prý zbylo tolik právě,
co na necičky stačí!
A na křtiny již veselé
zve otec kolem přátele.
Jenž koupati se ráčí,
buď jemu ve vší slávě
přešťastné panování,
a miň ho sudba černá!
Ó, lípo, lípo věrná!