Dlouho tu stávala jak šedý úl chata.
Rostl v ní bílý vosk panenských těl,
rostla jak vonný med moudrost v ní svatá,
a poesie pel
se do pokladen shromažďoval
odevšad z lučin, lesů a lích
v ten úl, jejž snětí zastiňoval
a v ochraně své věrně choval
strom svatý listů srdčitých.
Dlouho tu stával dumný úl tich;
v klobouku došků své bohatství tajil,
šeptal a bzučel a zpíval a bájil –
až medvěd úl ten rozházel.
Ušlapán šumný národ včel,
na místo ruchu sedlo si ticho,
a co se nevešlo v chlupaté břicho,
po zemi leží rozmetané.
V bolestných krůpějích zlatý med kane,
pažitem mrtvě kus plástu se bělá –
Hrůza jde kolem a chvěje se celá
lípa jak matka osiřelá.
Tys viděl, Tys viděl, Tys viděl to, Pane!