Není to již, není panenský sníh bílý.
Poprve když padal zmlklým šeřením,
jeho chladné květy všecko v hrob svůj skryly,
urovnaly hrob a všecko vzaly s ním.
Vše, co bylo zvadlé v trapném ponížení,
kaluže a skvrny z dávné hostiny,
nevinným a měkkým rouchem odpuštění
skryly vše, a zůstal člověk jediný.
Zatopily srdce osamění vlny,
divnou rozkoš dal jich odříkavý bol –
byly démantové, hvězdic byly plny,
pohádkových snů rej poletoval kol...
Byly krajky jemné, byly květy cudné,
nadechnuté dnes a zítra změněné –
Tam kde mrtvo vše, tam rostou do záludné
do prázdnoty rády zámky vysněné. –
Není to již, není. Závěj umazaná
zbyla z nich a šedý kostrbatý led.
Mohlo by být jaro. Moh’ by jednou z rána
plaše vykvést někde skutečný zas květ.