Toť vůně chrám, toť šumu chorál.
Toť obřad květů pučících.
Kdo ještě srdcem neokoral,
ve dveřích stane tich.
A kdesi přec se vděčnost hlásí,
že vidět smí, že ví –
a na konec by rád té krásy
si nabral do dlaní.
A kdyby tak, svou znaven poutí,
již nemoh ani pít –
chce k čelu, na rty přitisknouti
a v políbení mřít.