Po vřavě ticho, ticho tak, že možno slyšet času tep,
neslyšný jindy člověku. – Čas, toť přec míra změn.
V největší změně od věků údery kladiv odbíjen –
ó jaký dopad, jaký sten – úderů kolik každý hřeb!
Toť dvanáctá! Ach, tolik ran! Jak vnikají do srdce cév!
Jak rozrývá to, rozrývá! Ó srdce Matky v bolech svých!
Ó údery, ó kladiva! vy hlase hodin pátečních,
jak krutý, ostrý cvakot jich – a tiše potom kape krev.
Ó ruce, nohy zmučené! A přec by byla stačila,
jak učí bula posvátná, ku duší z hříchu obmytí
jediná krůpěj brunátná – však láska k srdci dobytí
nedbala krve prolití, poslední kapkou hýřila.
Toť přelom času. Věků střed. V něm otvírá se každá sluj,
z ní možno vynést zlata lesk, jenž ve skále tam skrytý je.
Ó skálo, srdce! Kladiv třesk ať otevře, ať skruší je –
než přečteny jsou pašije, dokořán celé stůj!