Tak vždy se začíná: Nechceme, aby tento panoval nám.
Autonomní já. Jsem přikazatelem si sám.
Že jest to pouhá illuse, že otroctvím jest skutečnost,
že okovy jsou zarzelé, a drábů všude dost,
že v porobu jest jato vše, chléb, tělo, slovo, duch –
co po tom ti, kdo poroučí – jen když to není Bůh!
Co potom ti, že krvavý národům vstává pot?
Žij Tiberius, Danton, stát – der gegenwärtige Gott!
Nemáme krále, kromě císaře – ať jednoho neb tisíce –
I nám jest nutno s vlky výt – a vidíš přec, že vlčice
na praetoriích září znak. Tys nevinný – dí páni –
však to tě u nich, Ježíši, ni u nás nezachrání.
Ty panovat? A na čem my ukážem volnost svoji?
Toť jediná, jež zbyla nám, ba v té pán při nás stojí.
Tys dávno vzdal se všeho zde – tož buď i smrt tvá kleta,
ať osvědčíš, že necheš nic z království toho světa!
My shodili tvé sladké jho. Vše raděj člověk snáší –
To začátek jest bolných cest, té tvojí i té naší!
Tak má se věc tvá, Ježíši! To třeba sformulovat,
by vědělo se vlastně, proč tě nutno na kříž vkovat!