Teskné bylo rozloučení, předtuchami zaleknuté,
trýzně plné noční bdění, kruté ráno dnešní, kruté –
ale, ach, to setkání!
Jako skalních od útesů bolně nazpět odražený,
stokrát vzrostlý výkřik děsu ubíjí se o ty stěny –
tak dvou srdcí zvolání.
Matko! není ještě dosti krutých bolů Synu tvému,
mateřskou že útrpností své jsi přišla přidat jemu,
Matko – velká v žalu svém!
Synu, Synu, dost jest hoře, v němž se duše matky svíjí,
veliké již jako moře – překypí a zatopí ji
jediným tvým pohledem!
Setkati se v marné touze, pomoci kde možno není,
popatřit si v oči dlouze ve vzájemném utrpení –
ó jak bezměrný to žal!
Kéž se za tu oběť vaši, Kriste, Matko bolem mdlící,
čtvero očí vždycky snáší v duši moji zápasící,
abych s vámi vytrval!