Přitažliva tak jest zem, ty náš stvořiteli!
prach, jejž zovou člověkem, tíhne po ní celý –
jenom ten jej zdvihne, kdo se nízko shýbne –
zákon neochvělý.
Cestou do Jericha zrádně zaskočený
člověk, tvorstva pýcha, klesá oloupený –
tvář, květ slunečnice, sklání víc a více,
všecek zablácený!
Samaritán bera smutnou tou se plání,
vína nalil včera – dnes má lisování,
aby se i drahý olej našel záhy
na ran obvázání.
Roní se, ach roní olej balsámový,
hluboko se kloní Samaritán nový,
na kolena obě tváří blízko tobě,
co ti při tom poví?
Z části podnese tě, z části posilní tě,
k další cestě zve tě, nebohé mé dítě,
v pohostinné chatě v péči odevzdá tě,
dál zas půjde hbitě.
Vše jest zaplaceno – duše tvá-li ptá se.
Ale přec buď rčeno k trvalé tvé spáse:
Nebylo to málo, co tvé žití stálo,
viz – a nehřeš zase!