Kdys pohanský bůh uchvátil tě lstivě,
Evropo! Dětské zradilo tě hraní.
V tritonů pochod dovádivě
Nereid píseň houpala se slání,
a bílá záda býka unášela chtivě
panenku slzavou. – Do lásky objímání
zda zasmálo se olympské ti nebe?
Tvým údům na konec se zlíbilo to hraní,
(vždyť pohan ten se věru vyznal v milování)
květ Afroditin slušel tak tvé skráni –
však jeho trn kam zasáhl až tebe?
Tvé oči smutné zradily to maní:
u srdce, paní, u srdce přec zebe.
Tož co? Tvůj milec brzy zakoukal se kdes
a tebe opustil, pták přelétavý,
a za lásku ti nechal věci hodné sebe:
kovový muž a oštěp vražedný a pes...
Na dlouho postaráno o zábavy,
než život se zhnusí a srdce se znaví
a prázdnoty než ucítí se děs...