Kdybych tě vzít moh’ do dlaní,
ty hrstko hlíny, jíž se srdce říká,
já zeptal bych se: Co jsi? Jsi hnízdo skřivaní?
Jsi bolest, jež se usmívá, nebo štěstí, které vzlyká?
Ústa, jež pijí žíznivá
veškeru hořkost země?
Urna, z níž vůně léčivá
vychází přetajemně?
Rodíš, neb jenom rozkládáš
jásavé světlo, jímž život se skví?
Tolika věcí klíče máš,
jsouc samo tajemství!