Sluha Kristův malý, po té zemi milé chodím volat, hledat duše pobloudilé, do Rimini poslal dnes mne kázat Pán. Ale slyšet nechce město vzdorovité,
nuž vy slyšte, ryby, v hloubi moře skryté, nebyl jsem v kraj tento marně povolán. Sestry mlčenlivé, slyšte moje slova: k ptáčkům mluvila kdys ústa Františkova,
může k vám též jeho promluviti žák. Neboť tajů velkých zvolil strážkyněmi Spasitel váš rod, jenž pokorný a němý v tajemných těch hloubkách žije tiše tak.
Vytáhne vás rybák z hlubiny svou sítí, nehybný váš zrak mu čistý ve tvář svítí, spíše nežli strachu – plný údivu; vy, jichž cesty míří dimensemi třemi,
kolik říci máte nám na ploše, zemi, dimensi již dvojí známe k pohybu? Ó ten směr, ten třetí, jehož zapomněli bydlitelé země, vzestup k výším smělý,
k němuž milost Boha vlídná volá nás! O těch cestách vzhůru ať nám rod váš poví, o těch plánech Božích, jako Jonášovi, jehož s cesty bludné vrací jedna z vás!
Ať již zákal šedý ztratí oči naše, oslepené lejnem, jako Tobiáše, vašim lékem čistý zrak zas prohlédni! Ať svůj peníz zlatý, z němých úst vám vzatý,
posvátnou daň svoji jako Petr svatý zaplatiti můžem v chvíli poslední. Peníz, na němž ražen obraz Pána jeho! duše, vydechnutá ústy Tvůrce svého,
u vás poznej nové svoje určení: jako vy jste vyšly, prvoť živočichů z vln, nad nimiž Duch se vznášel v tvůrčím tichu, ze křtu vod duch vstává znovuzrozený.
Svobodou tu Božích dítek v živlu čistém pluje, vyživován na každý den Kristem – ne již košem drobtů jako tehda vy, ze zázračných chlebů za jarního šera,
nasypat když nechal vlídně do jezera, po hodech co zbylo, Mistr laskavý – ne již košem drobtů – sebou sám nás hostí, Ten, jenž z lásky k rybkám v božské plýtvavosti
v tomto moři smutném sám se rybkou stal, Ichthys přetajemný, v tůni pod hvězdami pobyl věkem jedním, tajemně pak s námi v podobě té navždy zůstat sobě přál.
Po vlnách On chodil, bouři tišil slovem, apoštolům síť dal v povolání novém a sám zázračně jim k lovu nahání, z lodičky by Petra byla stahována
k břehům věčným síť – tož Církev Krista Pána, přeplněná hojně až do strhání. Jako u vás, sestry, tak i zde to chodí. V široký se zástoj sítě do vln hodí,
táhnou, táhnou všecko v cestě lapené – ale tím, že spolu v síti nalezeno, není ještě všecko užitečným čteno, mnohé letí nazpět v tůni vržené.
Tak i s námi bude, sestry, rybky milé. Tříditi nás bude jedné hrozné chvíle na pobřeží věčna velký Rybář, Pán; Ten, jenž o vodách i o vás mluvil mnoho,
večeři svou slavit spěchá v dům jen toho, očistné jenž vody právě nese džbán. Hle, tu vod tak mnoho, mnoho vás, jež okem čistým na nás zříte v žalu přehlubokém,
ale málo lidí pochopí váš žal – Ó kéž srozumějí lidé od Rimini, kéž rod milý váš i svatý živel siný kazatelem spásy lidstvu by se stal!
Cookies on Poetry Cove