Má v erbu psa a ptáče ve klenotě, u nohou přilbu se pštrosím má pérem – tak vesele zří na náhrobku šerém Jan rytíř z Linhartic po žití toho psotě.
Svůj erb on vždycky jako fetiš ctil, když žil a snil a pěl a pil, když na vojnách i v turnajích se bíval, když měšec pln a častěj prázdný míval.
Ah, pták a pes! Kdykoliv vzduchem ranním praporec vlál – tu vážilo již cosi na černé přilbě modré péro pštrosí, a toužně zřelo mnohé očko za ním –
Však že svůj erb on věrně ctil, tož srdcem jedné věren byl ten muž, jenž nic si tuze k srdci nebral, jen jedinkrát – když u nohou jí žebral –
Tož, třeba bylo mnohdy od ní jíti; však žena statečná svůj úděl zná, a snáší vše, tak dumně úsměvná, neb srdce zná, jež na svém čila bíti;
ví, že se vrátí ten, jenž erb svůj ctil, zas celý její, zdráv a mil, tak mil i teď, kdy stříbro sedlo v skráně, jak v máji svém on býval Bibianě. –
Pak léta míru. Vařily se šalše a med se pil. A Bibiana, paní, zabouří časem nad prokvetlou skrání, prý plnou kudrlinek, plnou falše –
Však proč? To proto, že svůj erb on ctil a nad tím psem, jenž dole – v srdci – snil, jen kousek výš – ve prostoře té modré – tož v hlavičce té – pělo ptáče bodré.
Nu, známe ženy. Nač takové scény? Jak zahřmělo – tu ptáče zmlklo vždycky, a věrný pes jen zavyl elegicky, tak bdělý vždy – hned ze sna probuzený.
To proto zas, že erb svůj v pravdě ctil, a zkušeností hlavu naplnil, že hromy rychle přejdou po výšinách a zas se ozve ptáče v zavilinách.
A tu zas dlouho, dlouho hezky bylo. Tu začal koncert, jako v háji kdes, kde pták si zpívá, zablafá si pes, a Bibiana šveholí, až milo –
Jak rytíř Jan by nebyl erb svůj ctil, co žil a snil a pěl a pil? Já rytířem být, v zámku bydlet šerém, chtěl bych ten erb a přilbu s modrým pérem.
Cookies on Poetry Cove