V šeříků vůni, májovým dechem,
vrací se svátek tvůj, Jene.
Mnohá tvá socha již porostla mechem,
lampy jsou nerozsvícené. –
Ale jenž hvězd má million v moci,
zas ti je rozžne kol tváří –
jsou někdy dole tak beztřpytné noci,
ačkoli horem vše září.
Jsou někdy – – Tys už prošel též jimi –
hnilobou hrobu i tmami –
Milý náš svatý, osudy svými
musíš se spodobit s námi.
Zdá se, že div, jenž ve tmavém hrobě
uzrával v dlouhém tak čase,
podruhé Kristus uchystá Tobě.
Bude nám symbolem zase?
V šeříků vůni, ve zlatém kvítí,
patero hvězd tvých zas svitne;
zda i v nás nový život se vznítí,
srdce zda pod troudem chytne?