HOLUBI.

Miluji holuby bílé i sivé i popelňáky i železňáky barvy rzi. Miloval jsem je již tehdy, kdy houkali pod naší střechou a s vrzáním per se snášeli na starou násep a poklonkoval z nich každý jak rytíř, tanečním

krokem se toče kol děvušky očí tak mírných a cudných. Holubička! Čistý a milý a rytířský rod, tak srdečných sousedských zvyků! A tehdy, kdy beze skepse jsem ve hrubých obrysech počínal cítit svět kolem sebe, líbilo se mi velmi, že národu mému dáváno

jméno tak sladké a dumné: národ holubičí. Ale pak přišly i časy, kdy s úžasem uzřel jsem všecko. Vždyť oni ti holubi mí se krvavě rvou mezi sebou – a ti, kteří po venku si chodí jak nevěsta, jak kavalír každý –

Bože – já tak jsem se styděl, když viděl jsem nedbalé hnízdo a takové – takové hromady trusu! A nemoh, nemoh jsem říci, že národ můj není národem holubičím – Ty však – ó, Hospodáři, který máš v dobrém pořádku svůj rozsáhlý dvůr –

Ty, který úlohu dáváš všemu, co z ruky Tvé vyšlo, aby ji splnil tvor každý dle typu svého v oekonomii věčna, Ty jistě klidněj než škarohlíd lidský se díváš i na tu svou drůbež – Hle – lid jeden tamto pyšný vždy byl a bude i dále,

že jsi ho učinil kohoutem na smetišti světa, a na sebe sám hrdě myslí, když kostel tvůj pěje: Gallo canente spes redit – vrací se naděje, když kohout zpívá. – Proč bych i já v lidu holubičím neměl spokojen býti?

Ne, zas miluji holuby bílé i hnědé i modravé – křídlatý, šumivý obraz národa svého – a čekám, že Ty – kterýž sám nepohrdl jsi holubice tvarem –

mu určení veliké dáš, a že po potopě všech poblouzení navrátí se holubice navečer, nesouc ratolest olivovou se zeleným listím.