„Pěkně vás vítám, páni bratří! Toť od vás pěkné, tak se to patří, že jste se cestou na chvíli též u mne, starce, stavili.
Nu a jak u vás? Žádné křiky? Nesou vám co ty pašalíky? Toť hlavní věc! Obchody jdou? A výběrčí moc nekradou?
Víte, já nejsem z Izraele, ale tu moudrost pojal jsem cele, spočítat vždycky co a jak a nebýt při tom nezdvořák.
Mesiáš? Král? – Ne, nevím pranic! Povídám, stařec! Ba, jsem již na nic. A pak, jsa vlastně bezvěrec, neměl jsem zájem o tu věc.
Však pomoc snadná: naši rabbi, ti vědí víc než staré báby, těch ptejte se a hledejte, a pak mi zprávu podejte!
Víte, mně na něm nezáleží. O jednu věc mi jenom běží – vám, mudrcům, netřeba slov – zachovat se jak filosof!
Jsem pokrokář – však pochyb není, že nábožensky založený – a ten, když zví, co světem tlí, svou povinnost též učiní – –“
Mudrci jdou, a z okna kouká za nimi on a pak si brouká do šedé brady – hola hou – písničku jaksi ponurou.
A pak se mrzel. Měl ty týdny nejistot plný život bídný, až by z těch nálad přemilí dvořané byli zjančili.
„Má podagru? Či nadýmání? Jakého štíra mu ti páni do hlavy píchli? Oč tu jde? Ah, kdo tu pomoc vynajde?“
A pak šly těžkým krokem roty a zaleskly se kopí hroty – a jako podupaný lán vzdych Betlem, krví postříkán.
„Proč, Bože, proč?“ Tak lidé lkali a tajně pěsti zatínali. Herodes ví. Však po kom šel, toho tam právě nenašel.
Neplačte, milé betlemské matky, nad obětními neviňátky! Obětí jejich zdráv a cel v dálce vám roste Spasitel.
V palmách a růžích hrají si nyní, najdete si je v nebeské síni. Mnohé snad, kdyby přežilo, pozděj by Boha vraždilo!
Vy dnešní, plačte! Oklamaný Herodes-satan se svými many počítá dále co a jak a není dnes již náhlý tak.
Ne růže těl – on duše kazí! Ah, snad z nich budou Boha vrazi – Kde s těmi pak se shledáte? Vy mu je, matky, necháte?
Ó řádí, řádí ukrutněji! Jak zoufalé pak nářky znějí – třeba že Toho, o nějž mu jde, kat duší dětských nenajde!
Cookies on Poetry Cove