Belo to právě před žněma –
a Prajzu všode héna,
Frolin se žene s hraběma,
měl za potokem sena.
No, kde pak Frolin, to bel drak!
Ten neďál jenom hobó.
Tož s lókó belo take tak.
A měl jož kopko hrobó,
dež najednó se podivá
a vidí: chlap jak skeda,
tož burkuš, leti protivá,
a rovnó k němo teda.
A Frolin, hop! e s patama!
jak zem be po něm slehla.
Prajz, přenda, krótil fósama –
kopka se ani nehla.
To začal ten Prajz fluchtrovat
a pré že „heraus muss a!“
a do té kopke pchat a pchat
jak rozjeděná vusa.
A Frolin pořád nic a nic,
tak jak ten rak v té díře.
Šak bel pak jeden šrám a švic,
až nebelo to k viře.
Až najednó se z hloboka
to seno provalelo;
„A tož te tak? Te do voka?
E te prach kokrhélo!“
A drap ho e s tém vřetenem,
a žduch s něm do bahniska –
to žblunklo jak za kameněm –
co dál – se jenom piská.
A vrátil se jak jenerál,
šak jenom s jedném vokem.
Až po Prajzích řekl, co ďál
na lóce za potokem. –
Šak je to právě půl sta let,
co Frolin jedném kóká;
a moc se zatím změnil svět,
jen Hanák né a lóka.
A mladi – vobě voče zas
do světa na šeroko...
A Frolin řiká: Sraz každymo vaz,
kdo tě chce vepchnót voko. –