EXODUS

Má duše, z úst tvých zsinalých se valí bolu lavina, vzpomínkou požárů stanů tvých, požáru, který shasíná –

zničení píseň rozdraná, hrozivé fata morgana – má duše, z úst tvých zsinalých se prýští bolu lavina,

ó nech ji slunci vypít z nich, nech splynout věkům do klína! V zoufalosti na kolena shroucená ji duše stená,

osamocena: Přes rudé od krve moře, z otroctví hoře, v průvodech, kde žalmy pěny,

sbor náš, trním ověnčený, vyšel z noci v jitro nové, ulekaní vítězové, z vytržení probuzeni,

bezradni a opuštěni, kořist šedých smutku chvil – zachváceni mdloby dechem, pouště echem,

ztratili jsme zářný cíl. V dálce skryto nebe, v dálce země mizí, na hrdlo nám sahá prázdný prostor cizí, kolem poušť a šeď se slila,

a jak úzkost tudy šla, u stanů nám usedla, tiše zakvílila. Na ruce své unavené

složili jsme mdlící hlavu, k zemi námi opuštěné uprchlo nám bludné snění, v světel, vůní, zvuků splavu

zjevila se v luzném hávu v šepotu a roztoužení – Pokušení! Přišlo náhle, hrdé krásy,

zapletlo nás v měkké vlasy, teple dýchlo do mdlých tváří, chladné oči jaguaří upřelo do duše síní –

(Ach jak kdesi neslyšeni zaplakali cherubíni!) Bázeň Sinaje nám z duše vyssávalo, slabosti se naší cynicky jen smálo,

zničilo duši, zranilo tělo, usedlo v ssutinách, co pak tu chtělo? Pozdrav z říše palem, oáz! Isis hrála světly svými,

Faraonky lákaly nás nazpět zraky gazelími, byssus z komnat porfyrových dráždivě tak šelestil,

těžkých květů lotosových vonný z ruček déšť se lil, umačkal nás, zasypal nás, prudkou vůní otrávené,

v zapomnění moře pěnné potopil nás sladký Nil! Zvonil hlas Tvůj? – Na klekání výstrahou jen marnou zněl.

Zrak Tvých hvězd? Ó k umírání zbloudilých jen zaslzel – Skleslost, jež snem zhoubným zradí. Uštknuli nás hadi!

Obludným hladem štváni jsme nyli, v Mara z vod hořkých toužně jsme pili, poznali objetí hlíny. – Bratři, to v říši zklamané touhy

pochod byl horečný, smutný a dlouhý, v bludiště smrtících kouzelných kruhů, přes puklá srdce, přes mrtvoly druhů, obětí společné viny.

Ó budoucí, až najdete u cest někde bledé kosti, hrst hlíny hoďte, řekněte „Havete“ s útrpností:

My nejsme lepší, my, co zbyli! Jediná spáso, Beránku milý, krví Tvou značeni vyšli jsme ze tmy, vzkříšený zůstaň s námi i dále,

znič jako vozy temnoty krále přeludů roje! Pohled Tvůj letmý s břevna, na kterém pníti jsi chtěl, zažehnej každé uštknutí hadí,

překonej únav omamný dech, ze skály Tvé ať pijem vždy rádi, za Tebou v Kanaan vjíti nás nech. Tam se rtů našich zářících

Ti splyne díků lavina, zoufalá píseň bloudících zapadne věkům do klína, a nová bude zazpívána,

vítězný jásot nového rána, ve kterém z pěti růží Pána paprsků proud tmy protíná, zpěv Beránkova vykoupení,

jaro, jímž mládne starý svět, všech těch, již došli zaslíbení, jásající Exultet.