Jak pojmy lidské časem zrají,
zde malý příklad viz:
Při slově kacíř v dětství máji
mráz chodil po mně kdys,
neb z dojemných knih vzdělávacích
dočetl jsem se o těch dracích
a samorostle mněl, že proto tak se zvou,
že kácejí, nač napadnou,
zvlášť svaté sochy, obrazy a chrámy –
– no, to buď Pán Bůh s námi!
Pak studentu, jenž ulovil již stěží
pár řeckých slov – a taky Katharos,
duch urputný zas v druhý extrém běží:
mu génij jakýs nabulíkal cos,
a víc než celé řečtině
on věří dál své vidině,
dál drží český slova kmen,
jen smysl silno poopraví,
by český byl i pojem pravý.
„Ba, kácí, ovšem kácí taký člověk zlatý
však modly jen a tyrany a katy!“
on dumá sněním unášen. –
Však knih je moc a nestejných;
vanou i jiné větry v nich.
A kdybys vzal jen s reservou,
co o těch zvíš, již „čistými“ se zvali,
tož hroznými přec zjeví se i z dáli
ti hrdí lidé, kteří soudí vše a rvou,
a k tomu ještě pevně jsou si jisti,
že v neurvalé této robotě
zůstali oni jediní zde čisti!
A na konec, když víc pak v životě
než v knihách čteš (jeť poučný ten shon!)
snad dokonce si jednou pobroukneš:
„Nač uznávat jen jedno etymon?
Když Katharos – tož Kateřina též!
A myslím jakés spojení je přec
se slovem Kateřinky – což je blázinec!“