Bílý, svatý, štědrý den. Zas zří soumrak do oken, ale kapli slavná záře zalívá, a od oltáře
mluví k lidu starý kněz: „Svatý, štědrý večer dnes. Maria Panna děťátko Boží v náruč svou jímá, v jesličky složí,
její je, její, Boží Syn! A třebas i trochu v náruč jej vloží pastouškům, kteří k jesliček loži spěchali ze svých doubravin –
přece zas bere jej, její je dnes, a nesmí ani Herodes vyrvati matce poupátko její – – A dnes by lidé, v beznaději,
a dnes by lidé, svedeni mukou, chtěli svou hříšnou ubohou rukou s oltářů svých a od sebe rváti Syna a Máti? – –
Ale vím, že poblouzení každé vinou stejnou není. Hle, zde srdce v žalném zmatku, hle, zde bolem chorá hlava,
s prostotou však víra pravá v dětinském svém zasáhnutí Matku Boží k činu nutí: Na souboj zve matka Matku!
Jaká výzva! Ku pomoci celé nebe v boj se řítí! Svatá Panna ne tak mocí, láskou chce jen vítěziti,
bojovat chce láskou jen. Ale pak, když zvítězila, matce syna navrátila, také ona chce zas míti
Synáčka v svůj štědrý den! Pojď již tedy, usoužená ženo, dnes tak potěšená, a jak ruka tvá kdys vzala
Dítě z loktů mateřských, tak ho ulož zase v nich, jemu budiž za vše chvála! – A vy všichni v zemi celé,
jichžto srdce prázdné sténá jako náruč otevřená – nastolte zas Spasitele v svatyni těch srdcí svých,
aby ve všech českých ústech znělo dnes jak v jednom úle: Sláva Bohu na výsostech, pokoj lidem dobré vůle!“
A před oltář jak proměněna se synem předstupuje žena, a napřažené ruce její Ježíška v rouchu brokátném
zas Marii Panně navracejí. A lidem němý úžas běží – a ejhle, v tichu posvátném se ode dveří dere s těží
děvuška jako májový květ. Jak nemá se jí ručka chvět, ručka, co třpytnou čelenku nese, a hlas, jenž v tichu odezve se:
„Ježíšku, tvůrci divů těch, z krvavých slz české země, z granátů dívky v korunku stkán ten vínek v dík buď věnován.“ –
Ach – snad mnoho prozradila! Oči se klopí. Jediný vzdech, skloněné tváře hoří tak temně. – „V dík? A za co, Lidko milá?“
Ne, dnes nic již nezjeví. Však, kdo chce, ten dobře ví. „Lidko, Lidko, v srdce skrejši záblesk jenom nejtajnější,
nesmělý, však nejněžnější – ten že by se vyplnil? Kdo by tolik byl kdy snil?“ V slzách blaha celá září,
rajský nach ji oblívá. Bože, tolik, tolik štěstí! – Vánoce kol cítil kvésti v dál po celé české zemi
samých květů závějemi, a Máť Boží na oltáři s dítkem svým se usmívá. –
Cookies on Poetry Cove