Zbělely jí vlasy, ústa oněměla. V kapličce si denně jako dříve kleká smutná, ale klidná. Dědinka pak celá horší se a diví, ale jenom čeká,
o Jezule nové nikdo nestará se. Však to beztoho jen bude vdova zase, jenom že as čeká, až se Václav vrátí. Jistě potom oba budou o to dbáti
nahradit, co kterás ruka drzá vzala. A když nevrátí se? Pak by sama dbala. Co by s jměníčkem svým vdova započala? V útrapách a soužení přec ty časy letí.
Bože, vždyť to bude již pomalu rok třetí. Lístek! „Máti předrahá, živ a zdráv jsem zase, však se vám zas navrátím v lepším, Bůh dá, čase. Více psáti nemohu. Buďte mi tam zdráva!
Přes Rus šírou Václav vám políbení dává.“ A zas pak dlouhé mlčení a nejisté jen vzkazy, a měsíce teď táhnou se a čas se sotva plazí, a útisk denně všeliký –
však v duši matky veliký klid nic již nepokazí. – – V pohorské vísce mnoho se neví, matička prostá teprv ne.
Jednoho dne však zázrak se zjeví, poselství letí radostné. Zda je to jásot, či srdce to steny ten hlas slzami zatopený:
Národe, vstávej, na vlastní čelo si korunu dávej! O čem ti mluvili proroci tvoji, stalo se skutkem v hoři a boji,
národe vykoupený! A do poslední dědiny nadšení požár jediný se rozšleh v onom dni
a radostně pak v šíř i dál v ten krásný podzim plápolal, jak záře vánoční. Ó svatá dobo, příští Páně
po adventu tak předlouhém! Tys lékem byla každé ráně, tak krásným, vyplněným snem, zřel v tobě každý ráj svůj blahý,
a kde zbyl v srdci jaký žal, tam člověk, vzdychnuv, zrak svůj vlahý oddaně k zítřku upíral. I maminčina hlava sivá
k radosti všech jen mlčky kývá, pokorně čeká – čeká dál. – Až přišel večer – u stolů v blikavém lampy plápolu
ztajeným dechem po vsích kdy četli, jak do matičky, do svobodné Prahy, jonáků našich první zástup drahý vítězným krokem vtáh –
tu v chalupě se jedné dvéře porozletly a přes ten nízký práh v baretě modrém junák opravdový na šíji letí matky vdovy.
„Mamičko!“ – „Václave!“ – Objetí dlouhé. Hluboký pohled do očí. Ano, to není mámení pouhé! Až se jí hlava zatočí.
Večerem vlahým zní Anděl Páně. „Teď budeš s námi?“ – „„Za krátko.““ „Ale teď pojďme k Marii Panně!“ „„Mamičko, kde má děťátko?““ – –
Cookies on Poetry Cove