Jsou duše vrostlé v země klín jak polyp korálový,
však víc je těch, jež jsou jak pták, jenž v dálkách cosi loví
a touží vždy a hledá vždy – však co, to sotva poví.
A hnízdo ať je vysoko, na jedli, skále, věži,
či v bídných jenom podrostech, v dolíku role leží,
přes všecky výše žene cos, až mnohé vidět stěží.
Ti v hejnech jdou, jak chumáč vran, tak družně krákoravý,
ti jako husy divoké se v klínový šik staví,
ti v párech milostných – a sám skřivan i orel dravý.
Ten za lupem, ten s písněmi, jež v srdečku mu hrají,
ten zase v touze tísnivé po novém, bájném kraji,
však bez únavy každý, kam? – oh, což se lidé ptají!
Je mnohá duše jak ten pták, za nímž se v dálku hledí.
A mnohá víc. Ta vznáší se ve smutných oblak šedi,
ač okovy má na nohou a šíp jí v srdci sedí.