Na rumištích stavby smělé,
planý podrost na vývratech –
spleteno vše – vybujelé
na troskách a zrádných blatech,
bohatý tak na nákazu
brloh šelem, hnízdo plazů,
stojí starý svět.
Ó kéž náraz vichrů Tvých,
láska Tvoje neslitovná
strhne vše, se zemí srovná,
hrady snů těch klamavých
v kaluže nech jejich svalí,
bez Tebe co budovali
po tolik set let!
Ano, bude jinak zníti
píseň Tvá, jak ševel kvítí,
lásky dech a celování –
zatím není známa ani.
Plamenů Tvých třeba tady,
strávit vše, až na základy
zničit plísně, zničit jedy,
spálit koukol, sežhnout vředy –
než Tvůj mírný vánek tich
bude v půdu našich lích
nové símě set!
Duchu, napřed duchům dej
svobodu zas Božích synů –
z hrobů k žití vyvolej,
Duchu pravdy, pravdy jas,
dárce jazyků, nás spas,
od němoty zachraň nás.
Ty, jenž’s ruky Boží prst,
dej, ať této hlíny hrst
vzchopí se zas k činu!
Ó pak bude jinak znít
píseň, jíž bych slavil Tebe! –
Pane, slovo mé jest bledé,
dnes jí zpívat nedovede –
do spuchřelých okenic
vtrhni, jako bouře s nebe,
přijď, ba přijdi víc!