Tma lehla v kraje rozteskněné
a měkký její vlas
tajemstvím touhy neurčené
do očí lehtá nás.
Kdes měkce v dáli zamlžené
rozlil se zvonů hlas.
A touha duši v prostor žene,
a kletba poutá zas.
Proč nezměrná mne vábí dál?
Proč zvon se v mlhách rozhoupal?
Proč do duše vzduch navál cizí?
Sny vzbudí, živé, neživé,
rozporů boly mučivé –
a v dál zas krutě mizí.