Květy protěží a stříbrem posívalo
chladné světlo luny tůně močálu,
po leknínech křídly andílků si hrálo –
slétli se tam dolů s nebes portálů.
Bledým zlatem světlé nebe blikotalo,
jako staré víno v čistém křišťálu,
mléčnou drahou moře světlušek se vzňalo,
večernice zlatá zřela na skálu.
Černý smrk tam stojí, ztracen, opuštěný,
jako bludná duše v davu svatých hlav –
hledí v dál, v kraj noční hledí ozářený,
větvemi kde líbá šťastnějších se dav. –
Dlouho ticho stojí. Pak se zachvěl, tmavý,
dolů slza padla na trs suché trávy.