Když s apoštoly Kristus dobrý
po zemi chodil, nebes král,
byl v Káně párek nezámožný,
a ten se právě tehdy bral.
Byli to milí lidé asi,
i Krista s Matkou pozvali;
doufali v zítřek – třebas ta bída
již k svatbě zřela z pozdálí.
Tak je ten život. Trochu prázdný,
a jako voda, bez chuti –
však zachutná a zaperlí se,
kde láska mávne perutí.
A láska byla. – Matky prosbou
jeví se Boží moci jas –
a místo vody víno šumí. –
A zítra? Bude nějak zas.
Tak také vy jste, milí lidé,
dvou srdcí naděj sdružili;
ono se lehčej dvěma nese,
jen když je Pán Bůh posílí.
Kéž tedy Kristus dobrotivý
i k vaší svatbě dnes by shléd’,
požehnal – ne na den jeden –
na mnoho šťastných krásných let!
Ať kvete štěstí mezi váma,
jak z jara jabloňový sad,
a Boží láska rač je sama
andělů křídly schraňovat.
Vás pozdrav všude úsměv jasný,
jak v srdci jenom vyklíčí,
když na blízku se, všem tak milý,
usadil párek slavičí.
S tím přáním zrak můj od oltáře
vás provází – ač zdá se něm –
má myšlenka k vám dnes s Kristem
při stole sedne chudobném.