Měli jsme v chlívě kozy dvě, čertovských očí, šedivé; a potom krávu, lysku starou, nevrlou vrchnost, nedopranou.
A jak už s sebou nesou časy, i dobytek, když stárnou rasy, prý zjaloví a zvolovatí... Kozy, proletáři nestydatí,
se každým jarem rozsypou a kůzlata si hrají, než odnese jich kůžky žid: však vrchnost vždy svůj majestát si hájí, den Boží celý do sebe jen souká,
jak svět by chtěla ve trus proměnit, a žvýká jen a vyčítavě kouká, kdy donesou jí náruč vonné trávy zase. A poněvadž je vrchnost, má i passe;
neb občas řetěz řinkne, hadem sjede s týla, a odpočatá jalová ta síla se řítí v boj. Proč, vědí bozi. Však první vždycky na ráně jsou kozy.
Ty táhle zatroubí, jak hasič na cvičení, a hledí zprvu krýti ústup taktický. Však výmaz z kouta čin je nadlidský, když tuto zeď a tam je přemoc tísní.
Tož čelem vpřed, jak velí zákonové přísní! Ó, hurá, v boj! Žel, slavné zápolení jak vyzpívá má lyra nehodná? Tož promiňte! Však bývá přechodná
ta sláva břeskná. Stolička od dojení neb bič a hůl pak vždy za nedlouho zas uvede do chléva status ante quo. A s klanečníkem na šíji
v svůj vrchnost majestát se zavíjí, ni nemrkne a zas jen v sebe souká... Však kozy mé, ó kozy, jaký vám stud kouká z těch úlisných a štěrbinatých očí kozích?
Nač byla báj o vroubkovaných rozích, nač bradatá vám tvářnost marciální! Ó, osudové poražených žalní! A dlouho zní pak tenké mekotání
a mnohou bouli šedé chlupy schrání. Ba jednou by již málem jedna koza milá tu passi také byla žitím zaplatila. A co myslíte dál? Když ona vrchnost z chlíva
je brzo nato kamsi vyváděna a jednou za čas – jak v chalupách to bývá – zas v chomout svůj je trochu ujařmena – víc výlet jen – snad trochu na jetel –
tu kozí sběř se cítí hned tak opuštěna, že o závod vám spustí tremolo tak žalné, jak kdyby někdo za živa je dřel! Toť přece city pro vrchnost jsou chvalné!
A dříve nikdo na to nedbal dlouhé časy. Však matka má dnes jinak myslí asi. Ta matka má – té pohasíná již zrak černý vrstvou popela, jejž navrstvila tíž
let šedesáti úmorného dření – ta matka má, jíž do světa nic není, jež jedinou jen chloubu v starém srdci chová, že připravila dětem žití šťastnější –
a dnes – kdy děti velké – dřít se musí znova, a Bůh ví komu – na chléb vezdejší, a pro sebe a pro své velké děti taky krást musí ze svého a před pochopů zraky
ukrývat, plačíc, kdy jen vzpomene, chléb, na nějž dřely ruce zkřivené – ta matka má, dnes vracejíc se z polí, jak zapomněla by, co vždycky říkávala,
že „volovatí“ kráva. Dnes ten titul dala tak upřímně svým kozám: „Ó, vy voli!“ A sestra má, jíž mladý život zkažen, jak štěp, jenž v květu vichřicí byl sražen,
a sestra má, jíž sníh se prokmitne již vlasem, jež dítě, které nosila tím časem, mrzáčkem porodila bolestně – a na mrzáka muže čeká – jak ten asi přijde
z těch polí slávy, kde dští blesk a síra, ta sestra má, nad níž se srdce svírá a ještě více pěst – ta řekla smutným, zlomeným svým hlasem:
„Jsou ta dobytčata zrovna jako lidé.“
Cookies on Poetry Cove