Jest ustláno trsy ojíněnými,
jich naivní oči na tebe hledí;
jest ustláno borůvčím, jež pod kroky tvými
krev bez hlesu cedí.
Bobulky, sestřičky, v zasněném lese
tak tiše a skrytě zrály jste prve –
Ó že noha drsná nepohne se
bez výstřiku krve!
Jakýs to, živote, každým že krokem
ničíš vše milé a prosté?
Kdo ví, zda v cestu budoucím rokem
tolik jich vroste.