Nám dal tě vladař, dal tě lid.
Dal v pospas nám tě pohan, žid –
tož těš se, milý, těš!
Být Bohem chtěl’s? Dost máme svých
a ostatně to budí smích,
s tím přijít ještě dnes!
Tys Boží Syn? Tož jednou přec
nám v ruce nebes vyslanec
tak z nenadání pad –
Tvůj otec biči trestal nás –
my skorpiony ti to zas
vrátíme tisíckrát.
A králem? Ovšem dobrý král
za korunu si vždycky vzal
domácí půdy skvost!
Hle, čím jest zem ta bohata:
od věků Bohem proklatá
má trní víc než dost.
Tož co ti chybí ještě jen,
jak na špalek jsi posazen?
Ba ještě žezlo, hleď!
Takové žezlo, jaký lid:
jej třtina může zobrazit,
viděls to právě teď!
I purpurový plášť již máš,
z tvé krve jest. Však kníže náš
se k vojsku musí znát!
Plášť vojenský ti přidáme –
těch vždycky hojnost míváme,
jsme spořádaný stát.
Tak viz, jak může Bůh se mít,
když my jej po svém budem ctít
a slavná naše zem!
Co z duše přímo vyrůstá,
tím zanesem jej po ústa
a dobře vyberem! – – –
A tak tě tedy zaplaví,
náš Spasiteli laskavý,
ta žeň, již zasel had –
A ty jak svatý okeán
jsi vše to přišel do svých ran
sesbírat, pohřbít, vyčerpat!