Šedá poušť a monotonní,
prach by všecko zpopelil,
ale Ty’s nám, Pane, do ní
přece barev hrstku vsil.
V zábřesk jara lecha snivá
dá nám roucho kajícných,
milá barva a tak živá
za šedý a fádní hřích.
Přívalem pak vítězícím
purpuru nám splyne proud –
tam – u ran Tvých – bledým lícím
dej se v červeň nadýchnout.
Velký Pátek černou vlnou
obzory pak zatíží:
rád se v noc tak tajů plnou
chvíli tvor Tvůj pohříží.
A až potom v byssus bílý
tělo Tvoje složíme,
dej, ať z něho kousek zbylý
čist se najde duši mé.
Pak dej v zeleň neděl jíti,
po nichž oblak letí stín –
plné rosy, plné kvítí
zlatobílých kopretin.
Od oásy ku oáse,
pastýř se svou ovečkou –
kousek šedé poušti snáze
přebrodíme touhou svou.