V strnulou zem a tichou
dívá se hvězda rudá...
Studené mlhy závoj
zakrývá lidstva hrob.
Posledních lidí kosti
šklebí se v pusté pláni,
v děsivém tichu stojí
věčnosti nad tím zjev...
Básníku! Kde tvé dílo
zpuchřelý kde tvůj vavřín
nesmrtelnosti záře!?...
Tajemná mlčí noc...
V strnulou zem a tichou
dívá se hvězda rudá,
– krvavá slza hrůzy,
jiskra, jež matně plane
ve všehomíra troud...
Těžko hrát, když struna puká,
těžko pět, když hlas se chvěje,
těžko psát, když klesá ruka,
těžko – svět když zášť jen seje.
Nedbej zášti všeho světa,
novou napni sobě strunu,
píseň tvá ať k Bohu vzlétá,
hladí v čele každou runu.
Zapomeň, co hněte duši,
co zášť světa k chlebu strojí.
Pro to neměj ani uší,
co se na klid srdce zbrojí...
Čeho zmoci nemáš v moci,
s tmavou prchnouti nech nocí.
Tiše trp a nes vše statně:
tak jen čelíš světu platně!