Na dvéře žití člověk zaklepal. – Dále!
Tak rázným hlasem život hned ho zval dále.
A sotva vešel, člověk zaplakal.
Však nedbal osud, ale rozkázal: Dále!
A kam se hnul, vždy opodál
s tím zvukem osud za ním stál: Dále!
Tu v minulost se člověk zadíval,
chtěl spočinout, však osud jen ho hnal dále.
– Já mnoho, mnoho v mládí zameškal! –
– Co mi je po tom? – osud hněvem vzplál: – Dále!
– Já marně tak své mládí promrhal! –
– Měl’s moudrým být! – tak osud se mu smál: – Dále!
I darmo naň se člověk rozhněval,
on rovinou i roklí skal ho štval dále.
I prosil, lkal, by trochu posečkal,
než neúprosný osud stále řval: Dále!
A když tak chvíli darmo naříkal,
pak stichl již a mužně putoval dále.
Tu osud stich a duši klidu přál –
a s rozvahou se člověk k cíli bral dále.