Vše zdá se mi tak domácí a známé,
ta každá tvář, ty staré varhany –
jak skutečnost, v snech na niž vzpomínáme,
jak štěstí svit kdes v dálce nechaný.
Kdes v dálce, vím... V tom šedém chrámu stanul
jsem dávno jednou v slunný, jarní den.
Slovačí krásnou vesny pozdrav vanul,
kraj svátečně byl celý vystrojen.
A dlel jsem tam, když varhan tony vály
mír v duši, strastmi žití sevřenou;
ty slohy všechny jásaly a lkaly
v dál splývajíce za chrám zelenou.
Znov kreslím sobě v duše svojí hloubi
loď chrámovou a vetchý oltář zřím;
svic záře na něm s jasem dne se snoubí,
kadidla vůkol modrý táhne dým.
Sbor starců pěje, hlavy šedé chýlí
přes začernalé věky zábradlí – –
Ach, po letech tě zřím, snů květe bílý,
snů lásky květe, dávno uvadlý! –
Při varhan smutku nábožném a lkavém
zde stanula jsi v jeden jarní čas;
byl úsměv trpký na Tvém rtíku smavém,
nevěsty vínkem propletli Tvůj vlas...
A mně se zdá, v hlas varhan, v písní tony
Tvůj hořký že se náhle mísí vzdech...
Písmáci denně s kůru hlavy kloní –
zjev Tvůj však schází na vždy v místech těch!