Ó! matko drahá, matko přeubohá!
Tvá hlava bledá trním věnčena,
na Tebe všady hadí plemena
syčí, kam vkročí zmdlená tvoje noha.
Ty matko svatá, mater dolorosa,
tak převznešená ve své bolesti;
ty laňko stále štvaná v zoufalství,
za níž se plíží v prachu smrti kosa.
Ty zjeve v plamenu, jenž nedohoří,
ač naň se lije věčná pohana,
ty luno božská, mračny uhnaná,
jež leskem oka lečky mraků boří:
Tobě se klaní mladá duše moje,
ku Tobě zří jen oko zrosené,
pro tě plá srdce láskou živené
a pro Tě kanou slzy z ňadra zdroje!
Ó matko vlasti! Tebe nezabudu,
ať žiju v víru světa bouřlivém,
neb sním již v loži s trávným příkrovem,
k Tvému se zjevu věčně modlit budu!