Pne se vzhůru skála šedá,
pod ní Labe těká;
v krásné noci štíhlý mladík
na milou tam čeká.
Není blahé to čekání,
srdce mu to tíží
a s bolestí mutné oko
předrahou vyhlíží.
„Pojď jen, milá, nic se neboj,
hvězdy jen to vědí,
co jsme svatě slíbili si,
a ty – nepovědí.
Naposled tě k prsům vinu,
líbám bledé tváře;
zítra, ach, má jiný vésti
tebe od oltáře.
Otec tvůj, ten zlatochtivý,
z rájů nás oloupil,
a já nemám zlata, stříbra,
bych si tě odkoupil.“
Celé nebe ozářené
ve Labi se koupá,
na sta víl, těch bledolících,
na vlnách se houpá.
A milého vábným zpěvem
loudí v tiché noci:
„K nám jen pojď, zde rozkoš hraje,
zde je ti pomoci!
Do vlasů milence vpletem
krásné vodní růže,
zdobit bude perla, korál
svatební tvé lůže.
A nad lůžkem zelenavým
budeme vám pěti,
byste mohli sladce, líbě
o své lásce sněti!“
Milý družku k prsům vine,
líbá ústa, oči
tam na skále, na té šedé –
pak s ní dolů skočí.
Tiché Labe rozpění se,
pochová milence;
víly pletou z vodních růží
pro nevěstu věnce.