Pod pahorkem, pod zeleným
Opava se točí;
škoda, škoda nastokrát těch
jasnomodrých očí!
Pod pahorkem u potoka
děvče s matkou sedí
a do chladných bujných vlnek
s toužebností hledí.
„Nech, matičko, nech mě koupat,
pálí tak slunečko.“ –
„Chraniž Pánbůh, utopíš se,
má zlatá děvečko.“
Vábné moci neodolá,
přec ku břehu kráčí;
a již jedna hravá vlnka
bílé nožky smáčí.
„Nechoď k vodě,“ lká matička,
„vodník pro tě sáhne,
do své skleněné komůrky
pod vodu tě stáhne.“
Proč v té vodě jak v zrcadle
děvče pohled stápí?
Snad ji vlastních tváří růže,
očko modré vábí?
Ne tak – z tiché tůně jen se
bledý chlapec dívá
a kyticí čarokrásnou
na panenku kývá.
„Ke mně pojď! Ty květy ladné
všecky budou tvoje,
klenotů a perel dám ti
jako včelek roje.
Pod vodou je ticho, volno,
budeš se mnou hráti
a v mém krystalovém zámku
budem spolu spáti.“ –
Tak ji láká, by po lilji
ručinkou jen sáhla, –
ta se nahne, nožka klesne –
již ji vlna stáhla.