Luzná noc; jen stříbrolistí topolové v svitu jasnobledé luny dýchají. Ticho vše; jen roztoužení slavíkové lásky žel i blaho zvučně hlásají.
Po obloze bezoblaké luna pluje, luna čistá s hvězdic lesklých myriadou, nivy, háj i potok vábně ozařuje, prolívá jich spánek tajeplnou vnadou;
každý keř i každou květinečku zlíbá, až tak ve sny rozkošné je ukolíbá. Vtom, o viz! Kdo objevil se tamo v dáli? Kých to postav, kých to nočních duchů ples,
ježto roucha jako ze mhly tkaná halí? Aj to vílek sbor, ples noční slaví dnes, v bujné veselí a vroucí slast se noří, očka jejich šlehajícím ohněm hoří,
rdělé, půvabné jich líce plamen sálají, kadeře po šíji bílé v vlnách splývají. Tak se letmo v chorovodu divém točí, a vždy bujněj září hvězdné jejich oči,
a vždy blíž a blíž se stáčí vílek sbor. Slavíků tu zmlkne láskopěvný chór, ze sna probouzí se niva, zdroj i bor a na divný zjev ten patří s užasnutím.
Královna tu vil, jež pás má démantový, káže ticho lehkým žezla pokynutím a pak vece sladce kouzlícími slovy: „Svolala jsem vás, družice milené,
k době vzácné, k době veleslavené: kvapte, leťte v šíré světa kraje, v pozemské mi zapoleťte ráje, tam, kde rdí se růže nejkrásnější,
tam, kde hoří kvítí nejpestřejší: vše ty čarovonné květy snášejte, v jediný je vzácný věnec splítejte. A pak ponořte se v mořské tůně
a v tom skrytém divokrásném lůně perly drahé, nejskvostnější hledejte, s drahokamy do věnce je vsázejte: jemu, jenž dnes vzácnou slavnost slaví,
k němuž s úctou vroucí hledí lidstva davy, jenžto s tisícera zarmoucených očí smutnou strhl roušku slzí bolestných, jenž, kamkoli noha jeho mile kročí,
blaho kouzlí na lících prv žalostných; jenž povznáší místa svatá k leposti, sám jsa zbožný, jiné budí k zbožnosti; jemu, kterýž umění a vědy chrání,
jemuž Dobrotivost krásně věnčí skráni: kvapte, víly, leťte! Kvítí, perly sbírejte, slávy věnec nejkrásnější jemu svíjejte!“
Cookies on Poetry Cove