Umřel „professor“ a s všední slávou
za peníze složili ho v zem,
duši – tu pak s jednatelskou zprávou
oknem lehce vypustili ven.
K nebeskému soudu dvorem skvělým
duše vchází, činí poklonu,
a hned slovem marnivým a smělým
se života snímá záclonu:
„Slavný soudce, blahorodý bože,
aspoň tvé mi právo ozvi se,
zasloužím-li oslavenců lože: –
jáť jsem – professor von Orliçé!
Ku hře loterní jsem složil návod
neomylný, stručný, praktický,
podle toho může každý národ
i ty, bože, vyhrát pravždycky!“
A bůh káže: „Přijdeš v nebes stány:
dřív však lidské ukaž na syny,
kteří, tvoje zakoupivše plány,
vyhráli kdy haléř jediný!“ – –
Staletí už duše Orliçova
výhru hledá světlem, tmou i šerem,
bloudí, hledá – hrozná rce pak slova:
„Věčný bože, já jsem také – Ahasverem!“