Chceš-li, synu, volně žíti,
spatřit krásný, boží den:
ráno nebo odpoledne
za bránu si vyjdi ven.
Oko touží zříti háje,
padne ve kruh nádraží,
ze sta černých parostrojů
vzduch tvé plíce oblaží.
Pod nebeskou klenbu smělou
z dílen stoupá dýmu mrak,
svatí dobře vyudí se
a bůh sám si zlepší zrak.
Strom a keř a kousek plotu –
to hle! hájů tisíce,
a v těch zpěvní slavíkové:
kočka, kocour, slepice.
Vonné ambra ve bařině,
hlava po něm kolotá,
slunce tvář svou koupá v blátě,
žába hymny klokotá.
Nouze všady jménem božím
clo a mejto vybírá,
souzvuk starých kolovrátků
vábné kolo zavírá.
Procházka je ukončena
domácím zas na prahu:
hlava prachem sšedivěla –
po tom rajském po blahu.