S těžkým srdcem, s péčí mnohou na lících sešli jsou se města páni v Račicích. Písmo velké od úřadu přišlo sem, s veleslavným c. k. vlády výnosem:
„Město vaše historické – bohužel! – cop a frak váš při pokroku zadržel. Staré vady, nečistota, šlendrián hledí, straší doposavád ze všech bran.
Protož ráčí navštíviti na jaře město, faru, purkmistra i faráře vládní rada jménem země, zákona a ten všude přísný dohled vykoná!“ –
Radní páni hrůzou bledli, chvěli se, jako by už „nos“ tu ležel na míse. V mysli mžikem proletěli města plán, a tu povstal, ostře mluvil konšel Jan:
„Já to, milí sousedové, dávno řek’, kolem nás že mají všude jinší věk. Co nám řekne milostivá vláda jen, až přijede na Račice v bílý den?
Ode mne až k domku ševce Závory leží bláta věru celé prahory; geolog by skoro nabyl víry té, že jsme lávou Herculanum zalité.
Před dvaceti ovšem roky předkové moudře dali usnešení takové: ‚Dá-li bůh a všecko bláto zkamení, dá se z něho městu dělat dláždění!’ –
Považte však, kdyby mělo náhle shnít, co se pak má s dlážděním a městem dít?“ Konšel sedl, v udivení každý stál, žasnul, trnul, čas však pořád letěl dál.
Budoucnost je nade městem truchlivá, – a kdo ví, co ještě osud zakrývá? „Ano,“ řekli, „bláto musí z města pryč, kde však na to, boží rány! vezmem rýč?“
A zas hrozil myšlenek se stavit proud, leč tu jal se konšel jiný ústy hnout: „Žádných rýčů! Spravedlnost odvěká dala nám sem do šatlavy člověka;
vraždil, loupil, darebák byl, vězte to, purkmistrovi kamna odnes’ na leto. Co s ním počnem? Nezná dosud ortele, hrachu sněd už tři v žaláři věrtele.
Suďme nad ním; smrti hoden dávno jest, čekan se však sbořil, kam ho máme vést?“ Jiskra padla, z jiskry oheň hned se vzňal a na rozích časně z rána ortel stál:
„Ohlášení všem, kdo zaplatili daň – a kdo dosud nezaplatil, čísti se to chraň! Z Javorníka Nepomuckých Vavřinec, lotr, vrah a všeho druhu zločinec,
podle řádu města Račic ctihodných propadl jest smrti za mnohý svůj hřích. Učiněno magistrátu snešení, aby takto vzal své bídné skončení:
byť by nad ním Bůh se musel rozplakat – on nám musí bláto v městě prošlapat!“
Cookies on Poetry Cove