Zvoní hrana se všech věží,
smutno v carském paláci:
vyslanec se z dálné země
v rakvi domů navrací.
„Dobrý sluho,“ zalkal vládce,
„už jsi skončil světa boj!
Kdo ach! ztiší důmyslně,
jako ty, můj nepokoj?“
A poddaných hlasy zněly:
„Výtečníku, škoda tě:
jak jsi od nás na svou hlavu
zásluh snesl bohatě!
Moudré naše Veličenstvo
starobylém ve hradě
každou noc se bázní chvělo –
zdálo se mu o zradě.
A my ráno k svému žasu
– známka naší potupy! –
vídali jsme kolem hradu
ozbrojenců zástupy.
Míjelo tak mnoho nocí,
z hor se vracel bílý den,
podřímali strážci sami,
a jen vládci prchal sen.
Tu on v hněvu, – v nedůvěře
rádci všemi povrhal
a jen k tobě, hlavo světlá,
útočiště v bídě vzal.
Nezklamal se – k jeho spáse
zval’s ty rychle velmoci,
až jsi našel s tíží mnohou
pramen jisté pomoci:
,Jasný‘ – psal jsi – ,panovníče,
neklid tvůj se utiší:
alliance všeevropská
pošle ti – pasť na myši‘!“ –
Zvoní hrana se všech věží,
smutno v carském paláci:
vyslanec se z dálné země
v rakvi domů navrací.
„Dobrý sluho,“ zalkal vládce,
„už jsi skončil světa boj!
Kdo zas ztiší důmyslně,
jako ty, můj nepokoj?“