Přilítlo jaro z daleka a bláta plné strouhy, liják se tlačí z oblak ven a město rybník pouhý.
Vylítli z dvora metači a každý v blátě píše, a plná stoka v ulici přesladkou vůni dýše.
Ševcovský mistr běží ven a pouští z hrdla hlásky: „Hoj, chaso, blátu sláva buď, zas dostanem zakázky!“
Umlklo stromů šumění a lístek sotva dýše, a boháč dřímá krásný sen, tak tichounce, tak tiše.
Na nebi vzešlo mnoho hvězd a nad mrakem tak volně – hle! tam ve čtvrti zatmělé kdos k oknu hledí bolně.
V podálí hlídač kožíšek pod hlavu k spánku skládá – můj Bože! – a ten kdosi teď se s pytlem v pokoj vkrádá!
Kdyby náš kmotříček s pivečkem přebýval, on by tak bolestně při práci nezpíval.
Kdyby to pivečko s kmotrem noc probdělo, však by tak žalostně ráno se nednělo.
Na límci párek hvězdiček, šavle se s nima bratří, a s okna vzorek anděla na límec dolů patří.
A dolů anděl sstupuje, jest v oku jeho láska, a lehký jako jarní dech; ten anděl – to je kráska.
Ten, kamkoliv se přiblíží, je kapse velkou mukou, a důstojníci, šarže pak ze židů groše tlukou.
A koho anděl dotkne se, ten celičký se změní: dřív pokoj cítil v srdci jen a teď je samé – klení.
Já jsem ten ženich z Polánky, co hrdě vyjel do světa, aby tu pannu uviděl, co sama pokoj zametá.
O ní šla věst: kdo vezme ji, ten za všecky to odnese, buď že se ve žluč promění, buď že mu hlava odře se.
I myslil jsem si u sebe: „Snad přec je někdo vyjatý?“ I vzal jsem ji – a za ten hřích teď v koště sám jsem proklatý.
Tys jenom ještě poupátko, jež sotva vešlo do světa, a na tvém nose přece již červená růže vykvetá.
Ta růže tak je spanilá a „samožitné“ vůně, že měšec po ní vyhořel a mozek po ní stůně.
Divoucí div to, bože můj, co v kávě k nám se kloní: v ní krásný svět by stopil se a vše jen žije pro ni.
V kavárny čilé študentstvo svou vědu k pití honí, a baba, sedíc u kamen, ta sní a sní jen o ní.
A výminkářka v komoře, než smrt jí hlavu skloní, ta pláče, plesá, touží, lká, ta mře a žije pro ni.
Ba, kruhy dam hned pod večer, když klep jim z úst se roní, o čem by mohly mluvit jen, nesmíce mluvit o ní!?
A kdyby vše potěšení v tom světě bylo vzato – a jenom pivo zůstalo, ten život stál by za to.
A kdyby k práci zvalo vše a pivo jenom k snění: já bych se k sudu položil a nechtěl probuzení.
Od svatby mladá ženuška v manželský pokoj vchází, a tajný plán a rozpočet ji k muži doprovází.
Co dřív ten chudák netušil, v manželském stavu spatří, když láska ženy k parádě se s kapsou jeho sbratří.
A mnohá tu se bouře zlá na hlavu jeho shlukne, a než ji šťastně zažehná, tobolky srdce pukne!
I myslil jsem si, jak by as bez lásky bylo světu: almanach byl by suchá poušť a v rýmech žádných „květů“.
Znělek by plémě vymřelo a lýrou by se metlo, a žádný špatný básník by už nevyšel na světlo.
A smutno, že by v salonech piano mohlo shníti a staré panny opravdu jen v klášteře umříti.
Ten kramář, ten se nazpívá, jak byl by píseň živá; ba, kdo na prodej písně má, nedivte se, že zpívá.
A kramář ten tak ode plic o vraždách zpívat umí, že div by člověk neplakal, třebas mu nerozumí.
Ba, sám se právě podobám mu při svém veršování: neb i ty moje písně jsou jen krásy „mordování“.
Cookies on Poetry Cove