V té berlínské slavné síni
mnoho knížat sedělo
a svým zemím pěkným slovem
chvalořečit hledělo.
„Krásná,“ pravil král Jan Saský,
„jest má zem a bohatá;
Pánu bohu čest a díky,
že jsem její pantáta.“
„Hle! můj národ požehnaný,“
Badenský zas volenec,
„tolik má vždy v pokladnici,
aby dal mi na věnec.“
„Já se taky nezahodím,“
Ludvík Bavorský praví,
„každodenně lid můj po krk
v ležáku se vyplaví.“
„Můj poddaný žije v slasti:
sejra jí a pije Rejn“ –
chválí sebe Wirtemberský
do překotu jako mlejn.
Vilímeček s vousy dobrý,
Braniborské země pán,
dí: „Má říš práv velkých nemá,
aniž volný vzduch jí dán;
avšak jeden poklad chová:
na všech stranách hodný lid,
že každému směle mohu
za krk nohu položit.“
A pan Sas, pan Bavor s Rejnským
i s Badenským zvolali:
„Vilímek je nejšťastnější!“
a jemu se poddali.