Pták ještě zpívá. Květů všude plno.
Strašlivým proudem jaro rozlévá se
a – nedosažitelno pro mě – plyne
šílenou rychlostí a zmizí zase,
mimo mne plynouc, předem jsem je ztratil,
oslepen, zlomen, spoután náměsíčně,
vše pronikajíc nepronikne oblak,
jímž celý zahalen jsem ustavičně.
Což ptačí písně, za nimiž jsem chodil
s pokojnou myslí do polí a lesů,
proniknout mohou k srdci, které plno
jediné touhy, jediného děsu?
Jak něha květů půvabem svým křehkým
okouzlit sensibilitu mou může,
když touhy něha vražedná ji svírá
a pěstuje v ní krvavé své růže?
Zřím zeleň rostoucí, leč jako plátno,
po kterém ve dne, v noci rozvíjí se
svět s novou osou, jinak zlý a slunný,
s ovocem tropů v domorodé míse.
Ó, všudypřítomná, ó sladkohořká
ty loupežnice krutá, jak je smutné
to jaro, které pohádkou mi bývá!
A marně ptám se, je-li to tak nutné.
A marně mocnostem všem vyčítávám,
nic nevěda než to, že omámený
tě všude cítím, všude s sebou nosím,
přízraku živý se sterými jmény.