zšedne-li celá obloha
na šeré zdivo žalářní,
že nedovíš se zaboha,
co vězní: slunce podzimní
či sirou zemi znavenou,
a mlha, mlha klesá níž,
až sám jsi tu jen mokrou krou
a nevíš, kdy se potopíš –
nech oblohu, nech vnější svět,
rozsviť si lampu nad stolem,
otevři knihu moudrých vět
a projdi se jich jasným dnem.
vše pomíjí, jen poznání
trvá a prolíná se tmou,
až jednoho dne vyzvání
nejčistší zvonovinou svou.
mrtvý se v hrobě obrací
a živý táhne s praporem,
minulost se už nevrací
a sen už přestal býti snem –:
tu necháš stolu, necháš knih,
jdeš za úrodou do světa.
kde po úhoru tančil sníh,
teď sládne zlatá reneta.